Naše žákyně Natálie Urbanová ze třídy 1. NB reprezentovala naši školu v soutěži Rosteme s knihou. Letošní téma této literární soutěže znělo „Osobnost evropských dějin v mém příběhu“ a Natálie se se svou prací s názvem Poslední tón v Národním divadle umístila mezi deseti nejlepšími oceněnými autory v kategorii studenti středních škol.

Dne 15. května se konalo slavnostní vyhlášení výsledků soutěže, které proběhlo na mezinárodním knižním veletrhu a literárním festivalu Svět knihy Praha. Natálie skončila pod stupni vítězů na 4.–10. místě. Autoři textů na těchto příčkách nemají přesně určené pořadí, jelikož se jejich práce kvalitativně velmi podobají. Umístění do 10. místa je však bravurní výkon vzhledem k tomu, že se do soutěže přihlásilo 1119 autorů.

Natálii gratulujeme k jejímu skvělému umístění.

Mgr. Alena Bachmanová

Poslední tón v Národním divadle

Psal se listopad roku 1881 a Praha dýchala slavnostní atmosféru. Nad Vltavou se tyčila čerstvě opravená budova Národního divadla, jehož zlatá koruna se leskla v zapadajícím slunci jako symbol českého vzdoru a hrdosti. Uvnitř, v jedné z čestných lóží, však seděl muž, pro kterého byl tento svátek hudby zahalen do nepropustné vrstvy ticha. Bedřich Smetana, tvůrce opery Libuše, která měla právě zaznít, se díval do sálu a v jeho tváři se mísilo dojetí s hlubokou osamělostí génia, který ztratil svůj nejdůležitější smysl.

Když dirigent zvedl taktovku, v sále nastalo naprosté soustředění. Diváci napjatě čekali na první tóny slavnostních fanfár, které měly otevřít cestu k dávným českým mýtům. Smetana viděl, jak se ruka dirigenta prudce pohnula, viděl, jak trubači přiložili nástroje k ústům, ale do jeho uší nedorazil ani jediný zvuk. Místo hudby mu hlavou znělo jen vysoké, pronikavé pískání – neúprosný tón jeho nemoci, který ho doprovázel dnem i nocí.

Bedřich zavřel oči a opřel se o samotné zábradlí lóže. Přestože nic neslyšel, věděl přesně, kde se orchestr nachází. Cítil jemné chvění dřevěné podlahy pod svými botami, které mu v rytmu nástrojů připomínalo tlukot srdce celého národa. V hlavě si přehrával každou notu, kterou kdysi v horečnatém zápalu napsal na papír. Viděl před sebou postavu Libuše, slyšel její proroctví o slávě Prahy, a přestože byl uvězněn v absolutním tichu, v jeho nitru bouřila nejkrásnější symfonie světa. Hudba pro něj přestala být sluchem vnímanou vlnou a stala se pouze čistým pocitem, barvou a vnitřním světlem.

Když přišel závěrečný sbor, Smetana sledoval, jak se celé divadlo naráz zvedlo ze sedadel. Viděl lidi, jak si utírají slzy, jak nadšeně mávají šátky a jak jejich rty formulují slovo: „Sláva!” Bylo to zarážející – autor nejvýznamnější české hudby byl jediným člověk v budově, který ji toho večera neslyšel. Cítil se trochu jak kapitán lodi, který dovede svou posádku na pevninu, ale sám na ni už nemůže vstoupit.

Když ho později přátele dovedli na jeviště k děkovačce, bouřlivý potlesk připomínal přívalový déšť. Smetana se hluboce uklonil a na tváři se mu objevil nepatrný úsměv. V tu chvíli pochopil, že jeho osud není tragédií. Jeho ticho bylo cenou za to, aby celý národ mohl konečně zpívat. Národní divadlo nebylo jen budovou z kamene a zlata – bylo to místo, kde Smetanovo ticho našlo svůj věčný, nesmrtelný hlas.